V dílně se však šijí i chomouty, postroje, biče, brašny, opasky, řemínky a různá pouzdra. Dříve býval sedlář v každé větší vesnici, dnes toto povolání provozuje v celé republice jen několik desítek osob. Úpadek řemesla přineslo prudké snížení počtu koní v šedesátých letech a nástup průmyslové výroby ostatních kožených výrobků. Strojová výroba byla mnohem rychlejší, ale ne vždy kvalitnější.
Před devadesáti pěti lety se stal sedlářem pan Václav Vogeltanz, rodák z Hluboké. Narodil se 14. července 1912 manželům Matěji a Josefě Vogeltanzovým v čp. 61 jako čtvrté poslední dítě. „Lásku ke kůži zdědil zřejmě po svém dědovi Josefovi Hynčíkovi, který v letech 1863-1908 v Hluboké pracoval jako obuvník“ říká při svém vzpomínání syn Václav Vogeltanz (*1950). „Otec odešel ve 14 letech po základní škole do učení ke kdyňskému sedláři panu Kitzbergerovi, v dnešní Americké ulici. Učeň měl tehdy povinnou praxi u svého mistra pět dnů v týdnu. Šestý den navštěvoval živnostenskou školu. V té době bývalo volno jen v neděli.“
Výuční list získal 7. července 1929. Protože mu bylo teprve sedmnáct, musel u někoho pracovat až do jednadvaceti let, do získání plnoletosti. Tuto povinnou praxi absolvoval u kdyňského čalouníka pana Úbla v Komenského ulici. U něho si také doplnil odbornost na čalouníka a tzv. „autosedláře“. V roce 1932 narukoval na vojnu do Českých Budějovic (za první republiky od roku 1920 až 1933 činila povinná vojenská služba 18 měsíců). Sedlařinu uplatnil úspěšně i tam. Opravoval a šil postroje pro vojenské koně. Když se vrátil domů, doznívala ještě hospodářská krize, a tak byl chvíli veden i jako nezaměstnaný. Velmi rád vzpomínal na své začátky a vyprávěl o nich dětem. „V létě 1936 pracoval u velkostatkáře v Prudicích. Opravoval tam při žních poškozené koňské postroje a zpřetrhané řemeny. O jeho kvalitní práci se dozvěděl i hrabě Černín z Chudenic, a tak si ho okamžitě sjednal pro příští léto na chudenický velkostatek. Za Protektorátu, v květnu 1939 ho německé úřady poslaly na práci do Norimberka, ale ještě před vypuknutím války se mu podařilo dostat se z Německa zpátky domů. Zajímavá zkušenost se mu naskytla i na konci roku 1939, kdy ho oslovil Josef Ludvík, sedlář a čalouník z Domažlic, aby mu pomohl s výrobou žíněných matrací pro celou domažlickou nemocnici. Zakázku prováděli přímo v areálu nemocnice.“
V roce 1940 nastoupil v Klatovech do kožedělné firmy bratří Singerů (po 1948 KOZAK). Firmu židovského podnikatele však musel záhy opustit, a tak si našel práci v Praze u firmy Jana Jiráčka, který vlastnil čalounický a dekorační závod. Pestrý profesní život pokračoval v plzeňské Škodovce. „Jednoho rána 1944 přišli dělníci na směnu a zjistili, že přes noc se ztratil hnací transmisní řemen dlouhý desítky metrů. Dílo nějakého odbojáře nebo obyčejná zlodějna zastavily výrobní halu. Němci okamžitě přivedli tátu a on musel z mnoha kusů nový řemen sešít. Čeští dělníci ho přemlouvali, aby dělal pomalu, Němci naopak nařizovali rychlou práci. On pracoval co nejpomaleji. I když se neúčastnil žádného odboje, měl radost, že ten den se nevyrobil pro Němce ani jeden tank“, pokračuje ve vyprávění syn Václav. „Po válce, až do šedesátých let, vyráběl kožené sportovní míče pro pražskou firmu Josefa Rajčáka. Pamatuji si, že sportovní míče se šily z velmi kvalitní kůže z argentinských býků. Odebíraly je především profesionální kluby Sparta či Slávie. Pan Rajčák zůstal jako vedoucí i po znárodnění obchodu v roce 1948, takže s ním otec spolupracoval až do šedesátých let, než začala výroba míčů tzv. maďarského vzoru, která vyžadovala strojní zpracování.“
Po válce se vrátil Václav Vogeltanz do KOZAKU Klatovy, kde pracoval až do důchodu, do roku 1972. Po pracovní době a později i v důchodu se svolením MNV Kdyně (dnes městského úřadu) pracoval soukromě. Opravoval kožené předměty, vyráběl matrace (např. pro kemp Hájovna), pouzdra na dalekohledy a fotoaparáty, peněženky, míče.
V roce 1948 se Václav Vogetanz (*1912) oženil s Marií Koutníkovou z Orlovic, která pracovala v koloniálu u Mikulášů. Jejich jediný syn Václav (*1950) studoval strojírenský obor, přesto o práci sedláře ví od otce opravdu hodně. Děkuji mu za velmi zajímavé vyprávění.
Zajímavosti:
1/Firmu bratří Singerů založil v roce 1842 Bohumil Singer, tehdy ještě ve Stražově. Po třiceti letech prosperity ji přestěhoval do Klatov, do budovy bývalého jezuitského semináře. Na začátku 20. století už nestačily ani tyto prostory, a tak si postavili Singerovi u nádraží továrnu novou. Svoji výrobu zaměřili především na armádní zakázky. Vojenské potřeby z kůže, aktovky, kufry, galanterii vyrábělo až pět set zaměstnanců. Koncem roku 1936 tehdejší československé ministerstvo národní obrany přidělilo firmě Singer dokonce zakázku na výrobu kožených plynových masek. Paradoxně o pár let později, za druhé světové války, v jejich klatovské vile sídlilo gestapo a továrna v německé správě vyráběla doplňky pro nepřátelskou armádu. Po osvobození byl závod v národní správě a po roce 1948 byla továrna bratří Singerů přejmenována na KOZAK (zkratka znamenala kožedělné závody Klatovy). KOZAK patřil k největším výrobcům kožené galanterie mezi státy socialistického tábora.
2/Václav Vogeltanz připravoval často žíně pro čalouníky. Když se na jatkách zabíjel hovězí dobytek, domluvil si odběr odseknutých spodních částí oháněk. Šikovný řezník věděl, kde ji má odseknout. Žíně totiž nejsou jen zcela na konci oháňky, ale zasahují i do její vyšší partie. Prodávaly se levně, za korunu kus. Oháňky se dávaly vařit do speciálního kotle. Zbytky masa klesly na dno a žíně vystoupily nahoru. Z ještě horkých a mokrých žíní se pak stáčely provazy, žíně zkudrnatěly, byly pružné a držely tvar. Pokud byly matrace staré a proleželé, mohly se rozpárat, žíně znovu převařit, a tím obnovit jejich pružnost. Výroba žíněných matrací nebyla příliš příjemnou prací, ale ve své době velmi dobře placená. Odpadové vařené maso využívali hospodáři jako velmi dobré hnojivo.
3/Děda Václava Vogeltanze, obuvník Josef Hynčík, zažil jako jeden z posledních 12-ti letou presenční vojenskou službu v letech 1851 -1863. Sloužil v Bosně jako dragoun a hlídal hranici s tehdejší Osmanskou říší (Tureckem). V následujících letech se vojenská služba zkracovala.
4/ Sedlářství v Hluboké provozoval od roku 1985 i jmenovec Václav Vogeltanz (*1941), který byl synovcem Václava Vogeltanze (*1912).
5/Díky jezdeckým oddílům, ale i soukromým chovům nachází sedlářství uplatnění i v současné době. Ve Kdyni má svoji dílnu Michal Sviták přímo na náměstí.
Ludmila Brychová
