Zůstaňme alespoň na chvíli u historie…
Na Kdyňsku se nacházejí doklady již z doby bronzové (2200/2000–800/750 před n. l.). Konkrétně se jedná o hradiště na Rýzmberku a mohylník v lese Škaniva mezi Oprechticemi a Zahořany. Archeologické nálezy z okolních hradů Rýzmberka a Nového Herštejně nám dokumentují období středověku. Kdyně se poprvé připomíná v písemných dokladech v letech 1369 – 1399, a to v souvislosti s kostelem sv. Mikuláše. Ves Stará Kdyně se rozkládala při potoku pod kostelem. V roce 1508 najdeme Starou Kdyni mezi městečky. Půdorys městečka neznáme, jeho osou byl Kdyňský potok. Po roce 1543 byla Stará Kdyně údajně zničena požárem – zůstal jen kostel s farou a panský dvůr (Zámeček). V roce 1586 je poprvé výslovně zmiňována Nová Kdyně. Nové městečko bylo vystavěno na mírně vyvýšeném místě mezi dvěma potoky a jeho hlavní osu vytvořila cesta z Domažlic do Klatov. Je pravděpodobné, že hlavní příčinou přemístění osídlení nebyl požár, ale nevýhodnost polohy dosavadního městečka ve vztahu k cestě Všerubským průsmykem do Bavorska. V 16. století se Kdyně vyskytuje mezi pohraničními městy, v nichž se vybíralo královské clo. Z roku 1662 je dochována první zmínka o radnici, po velkém požáru města v roce 1781 přestavěnou v jednopatrovou a posléze doplněnou o věžičku. Ačkoliv je Kdyně městem nazývána již od roku 1651, k oficiálnímu povýšení na město došlo až v roce 1840. Historie města je úzce spjata s dějinami hradu Rýzmberka. Nová Kdyně patřila pod správu rýzmberského panství. Po jeho zániku se stala v roce 1676 součástí koutsko-trhanovského panství. Kdyně proslula dobytčími trhy, povolenými císařem Josefem II. v roce 1787. Zdejší „novokdyňský skot“ byl vyhledáván nejen v Čechách a na Moravě, ale i daleko za hranicemi. Z řemeslníků se setkáváme se ševci, cínaři, provazníky, košíkáři, truhláři, tesaři, bednáři, pekaři. Převládala však řemesla spjata s textilní výrobou – tkalcovství (plátýnkářství) a barvířství.
Není bez zajímavosti, že ve Kdyni fungovala až do roku 1948 poslední modrotiskařská dílna rodiny Englů. Textilní řemesla zpracovávala rostlinná vlákna (len) i živočišná (ovčí rouno). Již v 17. století se začal utvářet průmyslový ráz města Kdyně. Před rokem 1696 zde byla založena textilní manufaktura na výrobu vlněných punčoch a mlynářských plátýnek. Tím se začala psát bezmála 300letá historie jedné z největších přádelen u nás. Po dobu existence vystřídala několik majitelů. Manufaktura poskytovala obživu širokým vrstvám obyvatelstva i mimo region. Např. v roce 1838 zaměstnávala na 7 000 domácích přadláků z Plzeňského kraje, ale i Chebska. Hlavním výrobním artiklem továrny se stala výroba vlněného sukna, šátků, přehozů a klášterních látek. V roce 1853 byla kdyňská přádelna průmyslovým závodem s největším ročním obratem v Plzeňském kraji. Zlom nastal v roce 1884, kdy došlo ke zrušení tkalcovny a provoz byl omezen jen na výrobu příze. Tato specializace továrny přetrvala až do jejího uzavření v 90. letech 20. století. Po roce 1880 vznikají ve Kdyni další továrny textilního i netextilního zaměření. Tšídova továrna na strojní ažurové vyšívání a spodní prádlo, Keilova tkalcovna s výrobou sukna a klášterních látek, Kohoutova továrna na výrobu mlynářských plátýnek, Ticháčkova koželužna s výrobou podešví tzv. české třetice, Götzova továrna na výrobu pilníků, Drábkova pila a cihelna. Skutečně novodobý rozvoj Kdyně nastal až po roce 1888 po postavení pošumavské železnice. Prudce narůstal počet obchodů a služeb, přičemž tento trend pokračoval až do 30. let 20. století. Kdyně nebyla jen nejprůmyslovějším městem Domažlicka. Na konci 90. let 20. století se stala i významným turistickým a rekreačním střediskem. Hlavní podíl na tom měly místní spolky – klub českých turistů, hasiči, sokol, měšťanská beseda, atd. Město nezůstalo pozadu ani jako kulturní centrum s aktivní divadelní a hudební činností. Ale vraťme se k muzeu. Samotná expozice je pojata netradičně. Není to klasická ukázka předmětů v uzavřených vitrínách. Hlavní důraz je zde kladen na velkoformátové fotografie charakterizujících konkrétní výrobu či dobu. Ty dotvářejí trojrozměrné předměty volně zasazené do fotografiíí. Návštěvník má tak pocit přímé účasti ve výrobě či době. A to bylo hlavním cílem. Aby návštěvník mohl celou expozici vnímat jako jednotný celek všemi smysly, tedy i hmatem. Obvyklý výstražný nápis DOTÝKATI SE PŘEDMĚTŮ JE ZAKÁZÁNO tady nenajdete. Ale určitě zde najdete alespoň jedno zákoutí, které vás osloví. A třeba se i do muzea budete rádi vracet…
Expozice by nikdy nemohla vzniknout bez exponátů. Ty zapůjčilo či věnovalo takřka 70 lidí, kterým myšlenka vzniku muzea nebyla lhostejná. Další předměty zapůjčilo Muzeum Chodska v Domažlicích a Muzeum Dr. Hostaše v Klatovech. Z jejich fondů pocházejí i fotografie převedené do velkoplošných formátů. Bohatý archivní materiál poskytl Státní archív v Plzni s pobočkami v Klatovech a Horšovském Týně. Neocenitelná pro vznik expozice byla bohatá sbírka dobových fotografií Matěje Šlajse ze Kdyně.
Muzeum Chodska v Domažlicích
Infocentrum Kdyně
