Vzdělaná, krásná a vždy upravená dáma, kterou si Josef Hubáček přivedl do Kdyně v říjnu 1950, kdy musel narychlo opustit svůj služební byt na ruzyňském letišti. Tehdy, jako politicky nespolehlivá osoba, dostal zakázaný pobyt na území Prahy. Otílie se narodila 1. prosince 1914 v Horních Požárech. Její otec Jiří Podzimek zde sloužil jako četnický strážmistr. Narodil se v Jistebnici u Písku Václavu Podzimkovi, lesnímu v Praze III, a Josefě, roz. Jelínkové z Jistebnice. Maminka Otílie Dlouhá se narodila v Bakově nad Jizerou jako dcera Michaela Dlouhého, hostinského v Bakově, a Anny Lorencové z Mladé Boleslavi. Zápis v matrice v Týnci nad Sázavou prozrazuje i datum biřmování čtrnáctileté Otilky/Anny na Královských Vinohradech (29. dubna 1928). V Praze, kde později bydleli, chodili Otílie i její dva sourozenci do školy. Otílie absolvovala Eckertovu soukromou ekonomicko – obchodní školu v Praze, a když se v roce 1937 začíná zavádět v letecké dopravě doprovod stevardek na palubách letadel, neváhala zkusit štěstí. ČLS i ČSA hledaly mladá děvčata pro nově vznikající atraktivní povolání prostřednictvím inzerátu. V podmínkách byl dán věk 20 až 26 let, výška max. 165 cm, váha 53 kg. Požadovala se co nejširší znalost cizích jazyků a velkou roli hrál i celkový vzhled. Na personálním oddělení těchto společností se sešlo na tři sta žádostí. Otílie Podzimková mezi prvními sedmi vybranými v tu dobu nebyla, ale začíná pracovat v kanceláři ČSA v Jungmannově ulici. Protože Josef Hubáček opustil na vlastní žádost vojenskou službu a stal se od 1. března 1938 dopravním pilotem ČSA, je velmi pravděpodobné, že se právě v kanceláři v Jungmannově ulici spolu seznámili. Svatba se konala 28. září 1938, ale jejich společné štěstí dlouho netrvalo. Patnáctého března 1939 překročila německá armáda hranice našeho okleštěného státu a následující den obsadila Ruzyni letadla Luftwaffe. Flotila strojů ČSA a ČLS se přemístila do nového zázemí krytých tenisových dvorců na Klamovce a do bývalé vozovny v Košířích. Krátce na to ČSA zastavila činnost a všichni zaměstnanci přišli o práci. František Stočes, vrchní ředitel ČSA, je povzbuzoval k aktivnímu odporu proti Němcům, letce k odchodům do zahraničí. Josefu Hubáčkovi se podařilo na třetí pokus 17. července 1939 odejít přes Polsko do Francie. Začátkem roku 1940 bývalý pilot Radoslav Selucký postupně tajně kontaktoval dřívější zaměstnance s tím, že vytváří odbojovou skupinu. Zapojila se do ní i Otílie. Díky konfidentovi J. Bednářovi však došlo k prozrazení a většina z členů byla v březnu 1941 zatčena a odsouzena. Otílie Hubáčková měla přitěžující okolnost, manžela v zahraničí. Původní trest smrti jí je změněn na doživotní vězení. Nejdříve se ocitne na Pankráci, následně v pracovním táboře Matylda v Drážďanech a nakonec i v ženské věznici v Aichachu u Mnichova. Sem ženy přiváželi ze všech oblastí obsazených německým Wehrmachtem. Od začátku roku 1943 bylo z Aichachu deportováno 362 žen do koncentračního tábora Auschwitz Birkenau, kde v té době řádil tyfus. Naštěstí se tak v případě Otilky nestalo. Konce války se dočkala v Aichachu, i když zesláblá a vyčerpaná. Před koncem války letěl Josef Hubáček s velitelem letectva generálem Janouškem do již osvobozeného koncentračního tábora Buchenwald. Gen. Janoušek zde měl své bratry, ale i Hubáček tam potkal několik kamarádů ze Kdyně. Ti se na cestě domů ve vlaku setkali s Otílií, která se vracela z Aichachu. Dověděla se tak ještě dřív, než dojela do Československé republiky, že její manžel žije. Radost ze shledání byla obrovská. Otilka vážila 35 kg, ale přežila. „Pepeho láska mě zachránila,“ říkávala. Když se zotavila, vrátila se zpět do leteckého prostředí. Tentokrát oblékala uniformu skandinávské letecké společnosti SAS/Scandinavian Airlines Systém/ a spolupracovala i s belgickou SABENOU. Velké štěstí prožívá Otílie 17. dubna 1948, kdy se jí narodil syn Michael, pojmenovaný po dědečkovi. V roce 1946 byl Josef Hubáček povýšen na štábního kapitána, v roce 1947 na majora letectva. Je jmenován letovým ředitelem Československých aerolinií. Tato poválečná euforie však netrvala dlouho. Skutečné „poděkování“ teprve přišlo až 17. října 1950, kdy přišel o práci při hromadném propuštění zahraničních vojáků. Z Prahy se musel odstěhovat prakticky ze dne na den. Ve Kdyni v jedné místnosti s dvouletým synkem ve Farní ulici čp. 299 (dům Hubáčkových) to bylo hodně těsné, a tak vítají možnost přestěhování se do domu pana Václava Havlovice (zámečnictví v Dělnické ulici). Důležitou událostí v jejich životě je zakoupení pozemku na Hájovně v roce 1952. Jako jedni z prvních zde postavili chatu. Od té doby se toto místo stalo centrem jejich života. Všechny společné chvíle se odehrávaly na zahradě. Sem za nimi jezdili příbuzní a chodili přátelé. Mezi ně patřila i paní Jana Bittnerová, roz. Nováková: „U Hubáčků se člověk cítil vždycky neuvěřitelně dobře. Měli pro každého otevřené nejen dveře, ale i srdce. Když někdo potřeboval pomoc, neváhali ani chvíli. Jako mladá jsem k Otičce chodila často pro radu, to ještě bydleli v Dělnické ulici u Havloviců. Byla jsem jen o čtyři roky starší než jejich syn Michael. Já jsem se v Otilce opravdu viděla. Elegantní žena plná energie, přátelská, společenská a pohostinná se smyslem pro humor. Nikdy se nevracela při vyprávění k válečné době. Jen si vzpomínám, že dlouhou dobu odmítala jezdit do Drážďan,“ vypráví s láskou paní Jana.
O osobním přátelství s letuškami, princeznami Eleonorou Almerii a Marii Terezii Thurn-Taxisovými, vyprávěla ráda. Byly potomky z celkem devíti dětí rodičů prince Thurn-Taxise a Gabriely hraběnky Kinské. Obě prošly v roce 1937 náročným konkurzem pro stevardky. Po válce se na letiště už ani jedna z nich nevrátila. Eleonora dokonce emigrovala do Vídně. Další známou letuškou byla i Margit Keclíková (*1914,) rodačka z Klatov, s kdyňskými kořeny (KL 3/2023, „Když pracuje” Náhoda). „Když se v roce 1968 dostavěly bytovky v Markově ulici, dostala jsem tam byt já a následně i Hubáčkovi,“ pokračuje paní Jana. „Nebyla jsem jen její přítelkyně, ale i osobní kadeřnice, a to i později, když už ležela v nemocnici. Vzájemná láska a úcta jednoho k druhému provázela Otičku a Pepeho po celý život. Snad právě proto se Pepe tak těžko vyrovnával s jejím předčasným odchodem. Zemřela 2. března 1980.“ Pohřeb se konal v Plzni 17. března v plzeňském krematoriu. Plukovník Josef Hubáček ve Kdyni pracoval jako závozník u lesů. Po zranění, které mu znemožnilo toto povolání vykonávat, dostal příležitost nastoupit jako vedoucí účetní na MNV Kdyně. Otílie zde na zkrácený úvazek pracovala také.
Pozn.: Ve všech matričních zápisech je zapisována Otílie Hubáčková s měkkým „í“. Po druhé světové válce je považován tvar Otílie za zastaralý a bývá nahrazován jménem Otýlie s tvrdým „ý“. Tvar Otýlie se tak často v různých knihách či tisku vyskytuje i ve spojení s paní Otílií Hubáčkovou.
Za přátelské posezení a poskytnutí rodinných fotografií děkuji panu Michaelovi Hubáčkovi a za vyprávění Janě Bittnerové.
Ludmila Brychová
