Velký přebytek vajec na vesnicích od dubna do října využívali obchodníci. V létě vejce za nízkou cenu od sedláků vykupovali, ve velkém konzervovali a následně v zimních měsících zásobovali městské domácnosti. Tuto živnost provozoval v Hluboké od roku 1931 Jakub Mikoláš (*1899 +1984). Kontakty, známosti a věhlas jeho obchodu sahaly hodně za hranice okresu. Zpočátku vejce nosil v nůšce na zádech od sedláků z Chodské Lhoty, Šteflí, Hluboké, Brnířova, Hyršova, později měl na ně vozík. „Stalo se, že s vajíčky jednou po cestě upadl a donesl domů svítek. Po čase tuhle historku o rozbitých vajíčkách obzvlášť dětem s úsměvem rád vypravoval“, vzpomíná na začátky Jakuba Mikuláše, obchodníka tělem i duší, pan Václav Vogeltanz z Hluboké.
Vajíčka na uskladnění musela být čistá, s pevnou skořápkou. Než se uložila do speciálních košů, musela se všechna překontrolovat, poklepat o sebe a nekvalitní vyřadit. Koše se pak ukládaly do zděných bazénů s vápnem. Vejce bylo nutné i pravidelně kontrolovat, nálev musel být stále čirý. Zákal znamenal, že se vajíčka kazí. Částečně vyschlý obsah se opět doléval vápennou vodou. V zimě před odvozem se vejce vyskládala do bedniček, které byly vystlané speciální vatou. Bedničky se naskládaly na vůz a koně vše přepravili na dobříkovské nádraží. Odtud náklad putoval dál. Nejvíce vajec odebírala města Beroun, Karlovy Vary, Plzeň a firma TUKOSPOL z Prahy. Bazény se nacházely ve sklepech i v přízemí jejich domu, navazovaly přímo na samotný obchod. Jakub Mikoláš v nich dokázal uskladnit až 250 000 vajíček.
Jakub (*1899) se narodil v rodině hlubockého obchodníka Františka Mikoláše (*1871 Pocinovice) a Barbory (*1871 Hluboká) v čp. 21. Měl ještě dva mladší sourozence: Františka (*1903) a Václava (*1908). Nadaný prvorozený Jakub ve škole velmi dobře prospíval. Když při jedné příležitosti navštívil kdyňskou školu hrabě Bořek Dohalský, zeptal se pana učitele, kdo se ve třídě dobře učí, ale nemá na studium dost peněz. Pan učitel ukázal na Jakuba. Díky stipendiu se mladý Jakub dostal do učení (1913-1916) k panu Hofmanovi v Domažlicích do koloniálního obchodu, kde se mj. nabízelo zboží z bývalých britských i jiných kolonií – káva, čaj, koření. Od září 1916 pokračoval na jednoroční obchodní školu Československé obchodnické besedy v Praze. Protože si Jakub s nástupem do Prahy začal psát deník, dočteme se, co vše musel budoucí obchodník ovládat - obchodní právo, trafikanství, účetnictví, krasopis, strojopis i těsnopis. Nelze si také nevšimnout i jeho snu o vlastním obchodě nebo jak obrovskou měl touhu poznávat matičku Prahu a vše nové. Byla válka, otec na frontě, do kapsy hodně hluboko, a přesto vyhledával každou příležitost, jak navštívit Národní divadlo, Stavovské divadlo, miloval koncerty vážné hudby i procházky starou Prahou. Přihlásil se na hodiny francouzštiny, četl knihy, hrál na housle, psal si básně.
Po studiích pracoval střídavě doma a v Praze. V roce 1921 nastoupil na vojensku službu, i tady se rychle prosadil. Stal se písařem štábu plukovní kanceláře v Chebu. Po vojně obchodoval hlavně v Praze, kde získával nové známosti a zkušenosti. V roce 1928 se v Praze také oženil za dívku z Hlubové Aničku (*1906), rozenou Šlajsovou. Navštěvovala zde školu pro mladé dívky a ženy, jakousi obdobu rodinné školy, kde se dívky učily šít, vařit, ale získávaly i základy účetnictví.
Šikovný a podnikavý Jakub se do Hluboké vrátil již jako ženatý v roce 1928. Ve stejném roce kolaudoval nový velký podsklepený dům, postavený tehdy firmou „na klíč“. Za nedlouho si Jakub v domě otevřel obchod na prodej smíšeného zboží. „V obchodě bylo možné koupit vše, co venkov potřeboval. Sortiment od všech potravin, nápojů a lihovin, slanečky, přes hřebíky, kosy až k petroleji na svícení, i nějaké textilie a dřeváky. Mléko a máslo zde neměli, toho měl na vesnici každý svého dost. Protože v sousedství byl pekař Černý, tak ani chleba neprodávali.“, vypráví Václav Vogeltanz (*1950), přítel Mikolášovy rodiny.
Vzpomíná i na příhodu, kterou jako malý často slýchával. „Za okupace, zřejmě na nádraží, někdo napsal na vejce nápis DRŽTE SE. Obchodník v Berouně ze strachu, zda nejde o provokaci, nápis nahlásil. Jakub Mikoláš byl okamžitě předvolán do Klatov na gestapo, aby podal vysvětlení. Ačkoli sám uměl výborně německy, vzal si s sebou svoji zaměstnankyni, moji mámu, jako překladatelku. Mikoláš doufal, že přímluva mladé dívky, německé národnosti, na gestapu pomůže. Nápis jim vysvětlovala, že to byl vzkaz pro vajíčka, aby se cestou nerozbila, že převozy vajec mívají vysoké ztráty. Zaručila se, že pan Mikoláš není žádný komunista. Mojí mámě věřili, pocházela z Orlovic a oba její rodiče byli Němci. Příhoda se vyprávěla vždy zvesela, protože měla veselý konec. Máma a Mikoláš odešli z gestapa do hospody U Slunce. Slavili tam dlouho, a tak se vrátili pozdě nad ránem. Doma je zatím oplakávali, mysleli si, že se z gestapa už nevrátí.“
Marie Vogeltanzová, roz. Koutníková (*1919 +1989) pomáhala u Mikolášů v obchodě i v domácnosti od svých patnácti let. „Vyrůstala na Orlovicích, a i když chodila do německé školy (před válkou na Orlovicích byly česká i německá), mluvila velmi dobře česky. Mikoláš za války hodně lidem pomohl. V části Hluboké, kde se později začalo říkat „Moskva“, měli lidi hluboko do kapsy. Stavěli si tam jednoduché domky, někdy to byl jen železniční vagon potlučený prkny. Prodával jim na dluh a často musel splátku odpustit. Podporoval i jednu rodinu, kde jim gestapo sebralo otce. Moje máma o té pomoci věděla, protože tam také nesla jednou jídlo, když Mikoláš sám nemohl. Bylo to nebezpečné, i v Hluboké se dokázali lidi udat. Máma měla sice německou národnost, ale po válce dostala rozhodnutí: „ODSUN NEŽÁDOUCÍ“, vypráví syn Václav Vogeltanz. „Rodiče matky i její sourozenci šli do odsunu. U Mikolášů měla vždy náhradní rodinu“.
Na závěr vyprávění o Mikolášově obchodě přidal pan Vogeltanz ještě jednu zajímavou vzpomínku: „Mikoláš byl lidovec a měl z Prahy opravdu hodně kontaktů. Vypravoval mi, že 19. února 1948 projížděl přes Hlubokou Pavel Tigrid. Měl diplomatický pas, vycestovával služebně, ale tentokrát cestu zpátky už neplánoval. Mikolášovi radil, aby udělal to samé, dokud je čas. Říkal mu, že se schyluje k převratu a že přijde jinak o všechno. Jakub mu odpověděl, že má tři děti a sám nikam nepůjde. Tigridova manželka po 25. únoru za hranice za ním už nesměla. Za první pokus o přechod dostala tři měsíce na Pankráci. Její druhý pokus o přechod, ještě v roce 1948, se podařil na Šumavě nedaleko od nás.“
V listopadu 1948 byl Jakub a jeho syn Josef (*1929) zatčen za pomoc lidem prchajícím na Západ a odsouzen k 18 měsícům odnětí svobody do uranových dolů ve Vykmanově u Ostrova. Syn Josef k šesti měsícům odnětí svobody, které si odpykal vyšetřovací vazbou. To už je ale jiný příběh, který najdete na webu Paměť národa.
Obchod komunisté znárodnili v roce 1949 a výkup vajec do roku 1958 v Mikolášově domě provozovala Jednota. Tehdy se zavedly klecové chovy slepic, které vyřešily nedostatek vajec v zimním období.
Jakub Mikoláš, byl podnikavý obchodník, moudrý muž se všeobecným rozhledem, pevnými morálními hodnotami a s dobrým politickým úsudkem. Vždy byl příkladem pro své děti a jeho širokou rodinu, kam patřila i Marie Vogeltanzová.
Článek je vzpomínkou na hlubockého rodáka, na jeho splněný sen v podobě vlastní prosperující živnosti, i připomínkou únorového převratu v roce 1948. Zároveň by měl být malým dárkem pro Milušku Mikolášovou, která 6. ledna 2025 oslavila 90. narozeniny.
Děkuji za možnost zaznamenat obdivuhodné vzpomínky Václava Vogeltanze.
Lidka Brychová
