Kdyňsko bude mít muzeum
Příznačným rysem čtyřicetiletí komunismu bylo postupné přepisování dějin.
Interpretace dějin se zredukovala na několik událostí, jejichž faktický význam
byl mnohdy více než sporný, zato marxisticky vzato propagačně dialektický.
Zobrazit celý text
Doba husitských válek nám byla prezentována div ne jako předzvěst komunistické
společnosti, kde veškeré statky budou patřit všem. Jan Žižka před námi
vystupoval jako novodobý Gottwald. Vítězil prý hlavně proto, že bojoval za
pravdu. S podobnou kvalifikovaností nakládali s historií protagonisté a mnozí
pomahači „velkoněmecké říše“. I ti hledali v historii ospravedlnění pro své
mocenské choutky. Výklad historie byl tak v minulosti využíván pro ryze
politické účely. Pojetí dějin samo o sobě je vždy předmětem hledání, sporů,
subjektivních postojů. Není na tom nic divného. Teprve mnohaletý odstup ukazuje,
že běh a význam jednotlivých událostí či údobí se jeví trochu odlišně, než jak
je viděli přímí účastníci.
Teprve s odstupem bezmála staletí nám nepřipadá vše, co se dělo za Rakouska,
úplně špatné. Císař pán určitě nebyl tím vysmívaným starcem z Haškových Osudů
dobrého vojáka Švejka. Mnohá pravidla z období jeho vlády bezděky přijímáme
včetně tradice velmi brzkého začátku pracovní doby. Bez historie se neobejdeme.
Ona nás provází na každém kroku, i kdybychom se jakkoliv bránili. Za komunismu
platilo, že vše je třeba modernizovat, starou zástavbu neopravovat a nahrazovat
novými moderními stavbami. Tak nám vyrostly paláce kultury, obludná monstra na
náměstích, vše v zájmu pokroku. Bohužel ani současná doba není některým projevům
tohoto typu ušetřena. Příkladem nevkusu je železobetonová obluda mohutně se
zdvihající nad Královským hradem v Bruselu. Každý určitě může i z domácích
zdrojů hodně věcí přidat.
Kdyně také nebyla ušetřena. Naštěstí některé záměry sedmdesátých a osmdesátých
let se již dotáhnout nepodařilo. Pokud by přišla revoluce o rok později, vnitřní
stranu náměstí by zdobil již možná nevzhledný, obrovský dům kultury, vhodný tak
pro okresní konference komunistické strany. Buďme rádi, že to nakonec dopadlo
jinak a Kdyně se může chlubit svým Náměstím, ačkoliv rozvěšené hadry z některých
obchodů lesk určitě nedodávají. Kdyně a Kdyňsko má mnoho zajímavých míst, k nimž
se váže slavná historie. Všerubský průsmyk byl odjakživa svědkem událostí, které
bychom si měli pamatovat. Nebyla to pouze vítězství, ale také dobytí a
zpustošení hradů Rýzmberku či Herštejna. První textilní manufakturu v Čechách,
která byla za vlády Marie Terezie poctěna zvláštním dvorským dekretem s
privilegiem dědičného práva pro výrobu příze a osvobození od vojenské služby pro
všechny, kdo bydlí v továrních budovách a jsou podniku neustále prospěšnými.
Určitě je mnoho důvodů, aby ve Kdyni stálo muzeum, které bude tento region
prezentovat. A tak konec textilní výroby v hlavním traktu přádelen nabídl
paradoxně místo pro muzeum za branou se lvem, místo tak typické pro Kdyni a jeho
historii. Součástí celého projektu je i zpřístupnění a celková úprava sousedního
parku. Město část těchto ploch vykoupilo po 150ti letech, kdy bylo nuceno
pozemky odprodat z důvodů tíživé finanční situace. Historie se tedy vrací
symbolicky a Kdyňsko bude mít již své druhé muzeum. To první soukromé v Kolovči
již nějakou dobu úspěšně funguje. Vybudovat muzeum není však záležitostí
finančně jednoduchou. A proto 4,5 milionu korun z evropských fondů se nám určitě
hodí. Zhruba do šedesáti procent nákladů uhradí město, což není určitě
maličkost, ale finanční stabilitu rozpočtu nenaruší. Žádali jsme Evropskou unii
o větší podíl, byrokratické překážky přes podporu sousedních německých obcí
nebylo možno úplně zdolat. Uskutečnění záměru to však neohrozí a Kdyně bude mít
vedle opravené infrastruktury v letošním roce i své muzeum.
Dotýkáme se své minulosti
V Plzeňském kraji se objevilo další muzeum. A má hned dvě výrazné odlišnosti.
Zobrazit celý text
Vystavělo si ho samo město, kterému se pro něj podařilo získat částečnou podporu
Evropské unie, a samo město jeho provoz také financuje. Svěřilo proto dohled nad
expozicí do rukou infocentra, které se snaží Kdyňsko vrátit mezi vyhledávaná
letoviska. Tuto myšlenku by měla podpořit řada tématických podniků, které
infocentrum v posledních třech letech pořádalo. K posledním z nich patřilo
založení cyklistické tradice Na kole z Čech do Bavor či Setkání kapličkářů s
průvodní výstavou Kapličky, křížky a boží muka. K rozvoji cestovního ruchu na
Kdyňsku proto bezpochyby přispěje nejen muzejní expozice, ale i celá
rekonstruovaná budova.
Zeptali jsme se: Co pro Vás znamená otevření muzea ve Kdyni?
Zobrazit celý text
Mám radost, že i Kdyně má své muzeum. Objekt a pozemky, které město vykoupilo
zpět, jsou tak vhodně k tomuto účelu zvoleny. Sám jsem se jako zaměstnanec
Městského úřadu ve Kdyni zúčastňoval různých prací. Vím dobře, co obnášelo, aby
výsledek byl takový, jaký je. Mám spoustu zážitků, ale hlavně poznatků jaké
mravenčí a nezištné úsilí předcházelo slavnostnímu otevření. Názory občanů jsou
a budou vždy různé, každému se líbí a žádá něco jiného. Jako hasič mám radost,
že i my tak máme svůj koutek dlouholeté historie.
Antonín Váchal, starosta SDH Kdyně
Určitě krok vpřed, nebo možná přesněji řečeno vzhůru. I když se určitě najde dost
těch, kteří budou podobný počin považovat pro město velikosti Kdyně za zbytečný
luxus, pro mě je to určitě společenský i kulturní postup směrem vzhůru. Jde sice
nejspíš jen o jakýsi můj subjektivní pocit, ale tím, že má Kdyně své muzeum, se
jakoby více přiblížila úrovni měst okresních, kde jsou podobná zařízení běžná,
pro občany samozřejmá a nikdo nedumá nad tím, jsou-li nebo nejsou zbytečná.
Muzeum se stane zařízením mapujícím historii města a zároveň umožní pořádání
hostujících výstav či jiných souvisejících kulturních akcí a doufám, že alespoň
občas tak trošku rozčeří poklidné vody místního dění. Jeho slavností otevření
určitě takovým „čeřením“ bylo. Naše město se nachází v místě obklopené krásnou
přírodou, která poměrně hojně láká turisty, tak proč jim nenabídnout ještě něco
navíc. No, a v neposlední řadě velice kladně hodnotím samotnou budovu muzea –
krásně a citlivě zrekonstruovanou, ať už jde o vnější vzhled, či zajímavý
interiér. Sledovala jsem průběh proměny mírně zchátralé, nevábné budovy do
nynější podoby. Myslím, že za takový objekt se Kdyně rozhodně stydět nemusí.
Nedopustíme-li, aby se na budovu muzea časem pozapomnělo a ona opět začala
chátrat, bude jistě ozdobou centra města a přiláká hodně návštěvníků. Ti, kdo
jsou v dobrém slova smyslu patrioti jako já, na něj budou jistě právem pyšní.
Ing. Vlasta Kůtová, zastupitelka města Kdyně
Když jsem dostal pozvánku na slavnostní otevření muzea ve Kdyni, zmocnila se mě i
radost a očekávání z něčeho velkého. Konečně se naše město může pochlubit
návštěvníkům i místním, čím ve své historii prošlo. Konečně se dobové fotografie
a historické materiály nebudou šířit jen mezi úzkým okruhem patriotů. Tiše jsem
souhlasil s projevy řečníků, jak důležité je pro člověka znát svoje kořeny, znát
historii místa, kam patří, zkušenosti a zručnost svých předků. Po přestřižení
pásky už pak jen „krok sun krok“ jsem v úžasu obdivoval práci všech, kdo se na
instalaci exponátů podíleli. Přesto, že bylo na přípravu tak málo času, byla to
práce hodná obdivu. Moc bych si přál, aby každý návštěvník muzea měl v budoucnu
možnost si přečíst i odborný výklad expozice. Těším se na další návštěvu, abych
si v klidu všechno pročetl. Nevím, zda mi bude stačit jedno dopoledne.
Milan Brych, KČT Kdyně
Tak trochu jiné muzeum…
Stavební práce skončily v únoru letošního roku, slavnostní ceremoniál s
přestřižením pásky proběhl 4 . května 2007. První patro domu s plochou 340 metrů
čtverečních je vyčleněno pro muzejní expozici, jejíhož výtvarně
architektonického řešení se ujalo Muzeum Chodska v Domažlicích. Expozice mapuje
dějiny Kdyňska v historickém sledu od pravěku po současnost. Přízemí poskytuje
společenské prostory, které je možné využít pro školení, besedy i semináře.
Celkový dojem uzavírá přilehlý park s kašnou a lavičkami. Při slavnostním
ceremoniálu ho ocenily stovky pozvaných hostů, k tomu všemu vyhrávala vojenská
kapela Pětatřicátníci. Mezi vzácné hosty patřil ministr spravedlnosti Jiří
Pospíšil či tisková atašé Victoria H. Silverman z Velvyslanectví USA v Praze.
Zobrazit celý text
Zůstaňme alespoň na chvíli u historie…
Na Kdyňsku se nacházejí doklady již z doby bronzové (2200/2000–800/750 před n.
l.). Konkrétně se jedná o hradiště na Rýzmberku a mohylník v lese Škaniva mezi
Oprechticemi a Zahořany. Archeologické nálezy z okolních hradů Rýzmberka a
Nového Herštejně nám dokumentují období středověku. Kdyně se poprvé připomíná v
písemných dokladech v letech 1369 – 1399, a to v souvislosti s kostelem sv.
Mikuláše. Ves Stará Kdyně se rozkládala při potoku pod kostelem. V roce 1508
najdeme Starou Kdyni mezi městečky. Půdorys městečka neznáme, jeho osou byl
Kdyňský potok. Po roce 1543 byla Stará Kdyně údajně zničena požárem – zůstal jen
kostel s farou a panský dvůr (Zámeček). V roce 1586 je poprvé výslovně zmiňována
Nová Kdyně. Nové městečko bylo vystavěno na mírně vyvýšeném místě mezi dvěma
potoky a jeho hlavní osu vytvořila cesta z Domažlic do Klatov. Je pravděpodobné,
že hlavní příčinou přemístění osídlení nebyl požár, ale nevýhodnost polohy
dosavadního městečka ve vztahu k cestě Všerubským průsmykem do Bavorska. V 16.
století se Kdyně vyskytuje mezi pohraničními městy, v nichž se vybíralo
královské clo. Z roku 1662 je dochována první zmínka o radnici, po velkém požáru
města v roce 1781 přestavěnou v jednopatrovou a posléze doplněnou o věžičku.
Ačkoliv je Kdyně městem nazývána již od roku 1651, k oficiálnímu povýšení na
město došlo až v roce 1840. Historie města je úzce spjata s dějinami hradu
Rýzmberka. Nová Kdyně patřila pod správu rýzmberského panství. Po jeho zániku se
stala v roce 1676 součástí koutsko-trhanovského panství. Kdyně proslula
dobytčími trhy, povolenými císařem Josefem II. v roce 1787. Zdejší „novokdyňský
skot“ byl vyhledáván nejen v Čechách a na Moravě, ale i daleko za hranicemi. Z
řemeslníků se setkáváme se ševci, cínaři, provazníky, košíkáři, truhláři,
tesaři, bednáři, pekaři. Převládala však řemesla spjata s textilní výrobou –
tkalcovství (plátýnkářství) a barvířství.
Není bez zajímavosti, že ve Kdyni fungovala až do roku 1948 poslední
modrotiskařská dílna rodiny Englů. Textilní řemesla zpracovávala rostlinná
vlákna (len) i živočišná (ovčí rouno). Již v 17. století se začal utvářet
průmyslový ráz města Kdyně. Před rokem 1696 zde byla založena textilní
manufaktura na výrobu vlněných punčoch a mlynářských plátýnek. Tím se začala
psát bezmála 300letá historie jedné z největších přádelen u nás. Po dobu
existence vystřídala několik majitelů. Manufaktura poskytovala obživu širokým
vrstvám obyvatelstva i mimo region. Např. v roce 1838 zaměstnávala na 7 000
domácích přadláků z Plzeňského kraje, ale i Chebska. Hlavním výrobním artiklem
továrny se stala výroba vlněného sukna, šátků, přehozů a klášterních látek. V
roce 1853 byla kdyňská přádelna průmyslovým závodem s největším ročním obratem v
Plzeňském kraji. Zlom nastal v roce 1884, kdy došlo ke zrušení tkalcovny a
provoz byl omezen jen na výrobu příze. Tato specializace továrny přetrvala až do
jejího uzavření v 90. letech 20. století. Po roce 1880 vznikají ve Kdyni další
továrny textilního i netextilního zaměření. Tšídova továrna na strojní ažurové
vyšívání a spodní prádlo, Keilova tkalcovna s výrobou sukna a klášterních látek,
Kohoutova továrna na výrobu mlynářských plátýnek, Ticháčkova koželužna s výrobou
podešví tzv. české třetice, Götzova továrna na výrobu pilníků, Drábkova pila a
cihelna. Skutečně novodobý rozvoj Kdyně nastal až po roce 1888 po postavení
pošumavské železnice. Prudce narůstal počet obchodů a služeb, přičemž tento
trend pokračoval až do 30. let 20. století. Kdyně nebyla jen nejprůmyslovějším
městem Domažlicka. Na konci 90. let 20. století se stala i významným turistickým
a rekreačním střediskem. Hlavní podíl na tom měly místní spolky – klub českých
turistů, hasiči, sokol, měšťanská beseda, atd. Město nezůstalo pozadu ani jako
kulturní centrum s aktivní divadelní a hudební činností. Ale vraťme se k muzeu.
Samotná expozice je pojata netradičně. Není to klasická ukázka předmětů v
uzavřených vitrínách. Hlavní důraz je zde kladen na velkoformátové fotografie
charakterizujících konkrétní výrobu či dobu. Ty dotvářejí trojrozměrné předměty
volně zasazené do fotografiíí. Návštěvník má tak pocit přímé účasti ve výrobě či
době. A to bylo hlavním cílem. Aby návštěvník mohl celou expozici vnímat jako
jednotný celek všemi smysly, tedy i hmatem. Obvyklý výstražný nápis DOTÝKATI SE
PŘEDMĚTŮ JE ZAKÁZÁNO tady nenajdete. Ale určitě zde najdete alespoň jedno
zákoutí, které vás osloví. A třeba se i do muzea budete rádi vracet…
Expozice by nikdy nemohla vzniknout bez exponátů. Ty zapůjčilo či věnovalo
takřka 70 lidí, kterým myšlenka vzniku muzea nebyla lhostejná. Další předměty
zapůjčilo Muzeum Chodska v Domažlicích a Muzeum Dr. Hostaše v Klatovech. Z
jejich fondů pocházejí i fotografie převedené do velkoplošných formátů. Bohatý
archivní materiál poskytl Státní archív v Plzni s pobočkami v Klatovech a
Horšovském Týně. Neocenitelná pro vznik expozice byla bohatá sbírka dobových
fotografií Matěje Šlajse ze Kdyně.
Muzeum Chodska v Domažlicích
Infocentrum Kdyně